Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Cisterciácký klášter „Fons Beatae Mariae Virginis“
ve Žďáru nad Sázavou
Dějiny kláštera ve Žďáru nad Sázavou, bez jehož přičinění by kostel sv. Jana Nepomuckého nebyl nikdy vznikl, jsou velmi barvité a plné zvratů. Střídají se v nich velmi rychle období vzestupu a konsolidace s lety charakterizovanými katastrofami a úpadkem i lety těžkého a pomalého se vyrovnávání s ranami osudu. V následujících řádcích je proto pouze stručný přehled dějin tohoto řádového domu. (Má-li čtenář zájem o podrobnější studium dějin kláštera, nechť využije soupis literatury, který je uveden v záložce s názvem literatura.)
Klášter ve Žďáře nebyl prvním řádovým domem, který v oblasti lesů v okolí trhové vsi Žďáru měl působit. Již v roce 1234 se pokusil o založení kláštera „Cella S. Bernardi“ v Nížkově u Žďáru Jan z Polné, který sem povolal cisterciáky z Oseka. Toto založení se ale nezdařilo a po pěti letech, pravděpodobně kvůli problémům s majetkovým zaopatřením, mniši z oblasti odešli.
Myšlenka na založení kláštera však zůstala živá. Les kolem vsi od Jana z Polné odkoupil purkrabí hradu Veveří, Přibyslav z Křižanova, který před svou smrtí zavázal svého zetě Bočka z Obřan, kastelána ve Znojmě, aby cisterciáky znovu v kraji usadil. Boček přání svého tchána splnil a oslovil klášter v Pomuku, aby do kraje vyslal své zástupce. V roce 1252 se tak na místě samém přesvědčili dva pomučtí mniši, že jsou zde příznivé podmínky pro založení nového řádového domu. Poté již nic nebránilo tomu, aby nejen z Pomuku, ale i z dalších klášterů byl do tohoto kraje vyslán požadovaný počet celkem dvanácti bratří, kteří měli začít budovat klášterní provizorium. V témže roce byla splněna další z podmínek pro úspěšný vznik nového řádového domu, totiž potvrzení markraběte, že souhlasí s darováním majetku novému konventu. Konvent dostal vsi Novošice, Hrušovany, Dobrou Vodu a Jámy, patronátní právo kostela ve Velké Bíteši, třetinu z výnosu vinic v pěti jihomoravských vsích a desátky z dalších tří obcí. O rok později byl nově vzniklý klášter i se svým majetkem vzat pod ochranu papežem Inocencem IV.
Mniši se tedy v kraji tentokrát bez závažných problémů usadili a na ostrožně nad soutokem Sázavy a Stržského potoka pomalu začal vznikat areál kláštera. Cisterciáci zde s krátkými přestávkami, kdy z různých důvodů klášter přechodně opouštěli, působili až do roku 1614. Od 16. století byl však klášter ve stálém sporu s fundátory, který vyvrcholil v listopadu 1588, kdy se ze Žďáru stal biskupský manský statek. To klášteru situaci nijak neulehčilo, spory s fundátory vystřídaly rozepře s biskupy a posléze s kardinálem Dietrichsteinem. Situace se stále zhoršovala a v roce 1614 došlo mezi zástupci řádu a Dietrichštejnem k vypořádání. Dietrichstein jim na základě dohody vyplatil smluvenou částku a zbylé bratry pak z kláštera vystěhoval. Cisterciáci byli poté na krátkou dobu nahrazeni františkány. V roce 1616 byl však Žďár s ostatními majetky výměnou za chropyňské panství přivtělen k rodovým statkům Dietrichsteinů a tak jej opustili i františkáni.
Pomyslný konec existence řádového domu nakonec dokázala zvrátit úporná snaha opata Jana Greifenfelse z Greifenfelsu (velehradský opat a od roku 1634 vizitátor a generální vikář české provincie, který se snažil o obnovu několika cisterciáckých klášterů). V roce 1638 došlo k odkoupení jádra klášterního panství od dědice kardinála Františka z Dietrichsteina, knížete Maxmiliána a v lednu 1639 byli do kláštera cisterciáci opět uvedeni. Z finančních důvodů se však prozatím muselo nové společenství řádových bratří obejít bez vlastního opata, a to až do roku 1676. Život v klášteře se po obnovení začal opět konsolidovat. Roku 1642 prožívali mniši nelehké chvíle, když celý kraj i s klášterem zpustošili Švédové. Následující léta se však dařilo pozvednout hospodaření a klášter opravovat.
Léta opatství Václava Vejmluvy (1705 – 1737) jsou právem považována za nejvýraznější a nejúspěšnější období tohoto kláštera. Vejmluva se stal opatem v situaci, kdy byly budovy po stavební stránce v pořádku a předchozí dluhy téměř splaceny. Měl tedy na rozdíl od některých svých předchůdců podstatně lehčí situaci a nemusel den co den bojovat o holou existenci svěřené komunity. Mohl své vzdělání využít nejen pro hospodářský rozkvět svěřeného klášterního panství, ale též při péči o umělecký rozvoj. V následujících letech tak došlo ke zvelebení kláštera po umělecké stránce, stavbě několika nových budov a rozšíření klášterního panství. Žďár se stal díky stavbě kostela sv. Jana Nepomuckého také významným poutním místem a dokonce zde byla zřízena i šlechtická akademie. Na sklonku života tohoto významného opata postihl klášter jako předzvěst následujících tragických let požár. Klášter, dosti vyčerpaný nákladnou výstavbou v předchozích letech, se ani nestačil vzpamatovat a v roce 1740 byl požárem zdevastován znovu. Následovalo válečné běsnění v rámci války o rakouské dědictví, které se na životě kláštera také podepsalo značnou měrou.
Nejabsurdnější událostí v dějinách kláštera se dozajista stal čin opata Otto Steinbacha z Kranichštejna (opatem 1782 - 1784). Ten krátce po požáru v létě 1784 sám požádal císaře o zrušení kláštera. Císař mu vyhověl a dějiny žďárského kláštera jako církevní instituce se tak definitivně přestaly psát 13. října roku 1784. Panství Žďár po odchodu řeholníků převzal do majetku Moravský náboženský fond a roku 1826 jej spolu s bývalým klášterem koupil hrabě z Mitrovic. Klášter tak zanikl ve stejném období, jako mnohé další řádové domy u nás, avšak nikoliv proto, že by se tak stalo v důsledku josefínských dekretů, ale proto že o to požádal sám představitel řeholní komunity. Původním záměrem Josefa II. bylo totiž v tomto klášteře zřídit útulek provinilých a církevními úřady odsouzených kněží.
