Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Obsah:
Podnět a příprava stavby
Umístění areálu v krajině
Stavba areálu
Symbolika a architektonické ztvárnění
Vybavení poutního kostela
Náboženské dění v době slávy a pozdější pád
Areál se probouzí k životu
Novodobá historie
Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře
Podnět a příprava stavby
Stavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého nedaleko Žďárského kláštera se realizovala díky letité, úzké a nesmírně plodné spolupráci dvou výjimečných lidí. Podnět vyšel od opata žďárského kláštera cisterciáků Václava Vejmluvy, který byl zcela prokazatelně ctitelem Jana Nepomuckého ještě před blahoslavením a posléze kanonizací této osobnosti.
Příprava projektu je datována do období od konce měsíce dubna do počátku měsíce srpna roku 1719 a je považována za bezprostřední reakci opata na nález zachované tkáně v hrobě Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále dne 15. dubna 1719. Projektem stavby byl pověřen slavný architekt Jan Blažej Santini - Aichel, kterému měl opat Vejmluva prezentovat své představy o podobě nového svatostánku a použitých symbolech, což bylo plně v souladu s požadavkem církve: “Zadání patří otcům, provedení umělci“. Z tohoto nástinu pak architekt vycházel při své práci. Santini pojal projekt zcela individuálně, bez ohledu na dobové zvyklosti v oblasti tvarů církevních staveb, akceptoval pouze soudobé hledisko na skladbu poutního areálu. Představu stavebníka o chrámu, kde měl mít hlavní úlohu obrazec hvězdy, přetavil architekt do mimořádně působivé podoby, kterou dokázala ocenit až moderní doba, a to ještě ne vždy. Ještě v roce 1886 se o kostele jako o „zjevu výtvarně záhadném“ vyjádřil člen Centrální komise architekt Friedrich Radnitzký.
Projekt byl proveden nezvykle rychle, ale to nebylo pro Santiniho nic neobvyklého. Navíc spolu zadavatel i architekt spolupracovali dlouhá léta a v oblasti symboliky a kabalistické nauky, která se v návrhu uplatnila ve velké míře, byli oba velmi zběhlí. Santini velmi dobře věděl, co se po něm žádá. Výsledná architektura tak byla jistě kladně ovlivněna i atmosférou oboustranného porozumění. Definitivní podoba stavby se příliš neliší od prvního plánu a bylo přistoupeno pouze k dílčím změnám.
Umístění areálu v krajině
Vzhledem k významu, který byl kostelu přikládán a provozu, který zde byl předpokládán, bylo nutné zvolit s patřičným rozmyslem i místo, kde bude celý areál postaven. Vybraná lokalita tak musela kromě splnění prostorových nároků také jistě umocnit působení architektury nevšedních tvarů. Původně bylo návrší ležící východně od kláštera, kde měl poutní kostel stát, porostlé hustým lesem. Tomu odpovídal i název "Černý les". Porost byl v souvislosti se stavbou vykácen a pahorek pojmenován „Zelená hora“, což byl vlastně odkaz na mateřský klášter žďárského řeholního domu a zároveň místo, kde se Jan Nepomucký narodil. Díky vymýcení lesa se zde postavený objekt okamžitě stal dominantou celého okolí.
Ideální stav však, zdá se, však netrval dlouho a v době po zrušení kláštera se volná plocha v okolí areálu začala intenzivně využívat. V roce 1839 byla dle archivních materiálů Zelená hora již několik let částečně zalesněna (severní svah a část svahu jižního), přičemž složení a kvalita porostu byla nízká. Zbývající části byly pokryty na mnoha místech náletovým křovím a využívány jako pastvina pro dobytek. Majitel panství František Josef kníže Dietrichštejn však požadoval celkové zalesnění ploch. To tehdejší správce vrchního úřadu František Turinský nedoporučoval vzhledem k nízké kvalitě stávajícího lesního porostu a nebezpečí pravidelného ničení stromů poutníky. Podle jeho mínění by bylo nejvhodnější zřízení anglického parku, to však kníže z důvodů velkých finančních nároků odmítl. Knížetem povolené skromnější úpravy pak nakonec ve 40. letech skutečně vyústily v celkové zalesnění, byť zde byl zřízen i dřevěný taneční sál pro kulturní vyžití obyvatelstva, pro které Zelená hora plnila funkci výletního a odpočinkového místa. Zalesnění přetrvalo až do počátku 21. století, kdy se v rámci revitalizace celého prostoru stromy opět vykácely. Nyní tak mají návštěvníci možnost vidět kostel tak, jak jej vídali místní i poutníci v době jeho největší slávy.
Jak uvidíme v následujících kapitolách, místo výhodné z hlediska uplatnění se stavby v krajině není naopak vhodné z hlediska působení povětrnostních vlivů na stavbu, a to tím spíše, že zdejší kraj patří k těm méně hostinným. Poměrná exponovanost polohy je dodnes důvodem rychlého stárnutí a opotřebení použitých materiálů, což zapříčiňuje, že památka vyžaduje mnohem častější údržbu.
Stavba areálu
Stavba kostela byla započata na svou dobu a na tak velký stavební záměr nezvykle, uprostřed stavební sezóny, dne 13. srpna 1719. Zřejmě se však jednalo o přípravné práce, jakými bylo vyměření, kopání a vyzdívání základů budoucí stavby, přičemž u kostela odborníci předpokládají vyzdění nad terén. Mezitím bylo jistě nutné zajistit nemalé dodávky materiálu na příští rok a nasmlouvat i odborné a nádenické pracovní síly v dostatečném počtu, aby i nadále vše probíhalo bez komplikací.
Další jaro se pod vedením stavitele Jana Jakuba Voglera z Kutné Hory rychle pokračovalo. Dne 16. května 1720 se na staveništi konala slavnost položení základního kamene a hrubá stavba chrámu pak byla patrně hotová již roku 1721. Definitivně dokončena byla v roce následujícím. V témže roce pak byla svatyně i provizorně vybavena a vyzdobena. Dne 27. září 1722 se konalo slavnostní vysvěcení, po kterém však práce na areálu neskončily. Bylo zapotřebí také dokončit ambit, jehož vyzděné základy dosud pravděpodobně čekaly zahrnuté zeminou. Rovněž kostel potřeboval stálé vybavení a výzdobu. Ambit byl podle zpráv zcela dokončen až kolem r. 1740. Tuhé zimy byly pak v šedesátých letech 18. století ještě důvodem k mírným a naštěstí poměrně citlivým stavebním úpravám ambitu. Byly zazděny některé portály z chodby do nádvoří a snižovány portály bran a jednotlivých kaplí.
Symbolika a architektonické ztvárnění
Kostel je vystavěný na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy. Tato skutečnost má vycházet z legendy, ve které se praví, že v se místě, kde Jan Nepomucký utonul, objevila koruna z pěti hvězd. Tento symbol se pak objevuje opakovaně i v dalších prvcích stavby. Areál je přístupný pěti vchody, v chrámu se nachází pět kaplí s pěti oltáři. Pět písmen má i latinské slovo TACUI – mlčel jsem. To je vyjádřením legendy, podle které světec zaplatil svým životem za to, že neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie. Ve výčtu skutečností charakterizovaných číslem pět bychom pak mohli pokračovat i nadále.
Dominantou kopule kostela je velký červený jazyk, atribut sv. Jana Nepomuckého, obklopený kruhem plamenů, z něhož prosvítají paprsky. To je však až výsledek změny v původním projektu, který nejdříve obsahoval na tomto místě ústřední deseticípou hvězdu. Posléze ale projektant reagoval na skutečnost, že pro nový chrám byla získána vzácná relikvie, lingula sv. Jana Nepomuckého (kost, ke které je přirostlý jazyk) a této skutečnosti využil k posílení významu svatostánku, a to jako relikviáře. Znázorněný jazyk má být symbolem vítězné zbraně – meče mučedníka Jana. Proto také některá okna mají tvar jazyka, konkrétně ta v lucernových kaplích nad vstupními vestibuly. Další okna pak vyplňuje tvar biskupské mitry, čímž odkazují na stavebníka opata Václava Vejmluvu. Posledním tvarem, který byl zde u oken použit, je sférický rovnostranný trojúhelník, symbolizující Nejsvětější Trojici.
Vybavení poutního kostela
Kostel bylo nutné vybavit již pro jeho zasvěcení, které se událo v roce 1722. Při této příležitosti se však ještě slavnost musela uspokojit s provizorním vybavením a posléze se přikročilo k postupnému dovybavení stálým mobiliářem. Oltář jako ústřední a nejdůležitější součást vybavení navrhoval architekt Santini sám. Pozadí oltáře je tvořeno bohatě zdobeným a řaseným baldachýnem na garnýži. Ústřední sochou je socha sv. Jana Nepomuckého, stojícího na zeměkouli a opticky stoupajícího vzhůru. Pět osmicípých cisterciáckých hvězd na zeměkouli představuje 5 kontinentů, na kterých bylo šířeno křesťanství. Zeměkoule je obklopena třemi anděly, kompozičně rozmístěnými do tvaru písmene V, další dva stejně velcí andělé po stranách odhrnují baldachýn, který tvoří pozadí celého výjevu. Nad světcovou hlavou byla ještě umístěna trojice malých andílků, z nichž jeden drží v ruce klíč a druhý pečetítko, což můžeme znovu chápat jako odkaz na světcovo mlčení. Boční oltáře jsou zasvěceny čtyřem evangelistům. Matoušovi s knihou, Markovi se lvem, Lukášovi s býkem a Janovi s orlem.
Na hlavním i bočních oltářích, jejichž podkladem byly opět Santiniho návrhy, začal pracovat chrudimský sochař Jan Pavel Czechpauer. Po jeho smrti hlavní oltář dokončil až v roce 1729 sochař Řehoř Theny, jehož dílem je také sochařská výzdoba kazatelny. Stříbrná poutní socha sv. Jana Nepomuckého byla podle Thenyho modelu vyrobena pražským zlatníkem Janem Norbertem Diesbachem.
Ambit okolo chrámu má půdorys deseticípé hvězdy a je prolomen pěti branami. Střechy bran byly původně zdobeny pěti sochami Janových ctností. Dodnes se zachovaly tři z nich, sochy byly ještě doprovázeny štítonoši. V dobových pramenech jsou také zmiňovány zvony, kterých tu mělo být pět. Kdysi bohatá ozdoba štukových obrazců a žeber na klenbách se dochovala jen v mizivém rozsahu. V ambitu se nachází pět kaplí, z nichž jedna je vyzdobena freskami. Této kapli se říkalo kaple německá, protože v ní bývaly slouženy mše v němčině. Ambit byl navržen architektem současně s chrámem, k jeho dokončení však došlo až po roce 1735. To znamená, že se architekt definitivního dokončení tohoto svého díla nedožil, protože Santini zemřel už v roce 1723. Ambit, který je častou součástí poutních míst měl také praktický účel. Sloužil poutníkům, kteří přicházeli na Zelenou horu, ti se mohli v ambitu skrýt před deštěm, dokonce v něm i odpočívali a nocovali. Nádvorní stěny pak při slavnostních příležitostech zdobila řada legendických a symbolických výjevů umístěných v kartuších. Tuhé zimy byly v šedesátých letech 18. století důvodem k mírným úpravám ambitu. Byly zazděny některé portály z chodby do nádvoří a snižovány portály bran a kaplí.
Hřbitov v původních plánech architekta nikdy nefiguroval, nádvoří bylo až do 19. století zatravněné, aby nic nerušilo vnímání centrální svatyně a byl zde dostatečný prostor pro přicházející poutníky. Vlivem pohřbívání zde došlo k nárůstu terénu a „utopení“ ambitu, které poškozovalo i jeho stavební podstatu. Dnes už se na Zelené hoře nepohřbívá a dochází k postupnému vymísťování hrobů na nedaleký nový hřbitov. Terén bude poté postupně snížen na původní výšku a plocha mezi chrámem a ambitem bude jako v minulosti porostlá pouze trávníkem.
Náboženské dění v době slávy a pozdější pád
Kostel na Zelené hoře se stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst a jeho areál místem pro uskutečnění mnohých velkolepých barokních slavností. Tato situace však netrvala dlouho. Zcela zásadní převrat do života kláštera i poutního kostela vnesl požár 16. července 1784, který kostel i ambit připravil o střechu. Po požáru následovala naprosto nelogická žádost tehdejšího opata Otto Steinbacha z Kranichštejna o zrušení kláštera, kterou zaslal panovníkovi. Panovník Josef II. žádosti vyhověl ještě v říjnu téhož roku, ačkoliv původně zamýšlel zde ponechat útulek pro provinilé a církevními úřady odsouzené kněze. Ihned po požáru byla sice uspořádána sbírka, která měla umožnit opravit na kostele a ambitu napáchané škody, ale jediné, co se podařilo, bylo střechu provizorně zakrýt. Zbytek nepoužitých prostředků byl vrácen zpět dárcům. Když byl klášter zrušen a kostel byl určen k uzavření, byl zhotoven soupis kostelního inventáře a drahocennosti byly ihned odvezeny. V roce 1785 bylo povoleno sloužit mši na svátek sv. Jana Nepomuckého. I nadále však bylo počítáno s odvozem vybavení, k čemuž posléze částečně došlo. Varhany byly převezeny a nainstalovány v kostele sv. Václava v Radešínské Svratce, kazatelna do kostela P. Marie v Obyčtově a lavice do kostela sv. Martina v Jamách.
Areál se probouzí k životu
Po několika letech, na sklonku roku 1791, se objevily snahy obyvatel ze Žďáru a Nového Města dosáhnout opravení a znovuotevření kostela. Gubernium i jihlavský krajský úřad projevovaly pro přání občanů pochopení, brněnský biskup Lachenbacher však nikoliv. V roce 1792 však i přes tento postoj biskupa udělilo gubernium povolení obnovit kostel, a to za těchto podmínek: ke kostelu bude přeložen žďárský hřbitov a kostel bude sloužit pro pohřby, nikoliv jako poutní místo. Obyvatelé však znovu požadovali obnovení bohoslužeb a procesí. Biskup se k požadavku stavěl opět odmítavě a ani gubernium tentokrát nehodlalo ze svých původních podmínek ustoupit. Žadatelům sdělilo, že pokud podmínky nepřijmou, bude kostel zbořen a materiál takto získaný vydražen.
V srpnu 1792 se tak chátrající stavba dočkala nového zastřešení a posléze i dalších nezbytných zásahů. Opravy střechy ambitu následovaly až v letech 1794 – 1802. Nutno podotknout, že veškeré práce a dokoupení toho nejnutnějšího vybavení, byly financovány jen z finančních darů, a to od věřících a též mnohých bývalých žďárských mnichů. Největší podíl na organizaci této nelehké akce měl podle svých současníků páter Bonifác Procházka, bývalý cisterciák (a jmenovec sekretáře V. Vejmluvy). Sám se však dokončení oprav nedožil, zemřel již v roce 1796. Ještě v průběhu prací, nejpozději v roce 1800 se v kostele začaly sloužit mše a ještě o něco později, asi v roce 1803, se začaly opět konat poutě. Ty však byly již jen slabým odleskem poutí bývalých.
Jak již bylo napsáno výše, areál vyžaduje díky exponovanému místu údržbu poměrně často. V letech 1815 - 1824 tak proběhly další opravy, tentokráte je koordinoval žďárský farář Josef Linek. Opět byly financovány výlučně ze sbírek a nemalou měrou se v tomto čase o zachování kostela v dobrém stavu zasloužila rodina Hafenbrändlova.
V roce 1826 se žďárské panství dostalo do soukromých rukou. To přinášelo nový element, který mohl do oprav kostela sv. Jana Nepomuckého kladným, či záporným způsobem zasáhnout. Nový majitel měl totiž patronátní povinnost pouze k farnímu kostelu (dříve klášternímu), nikoliv však ke kostelu sv. Jana Nepomuckého. Případný příspěvek na opravu kostela na Zelené hoře tak zcela závisel na dobré vůli majitele panství. Od roku 1824 působil na faře Matěj Sychra, další významná osobnost v dějinách kostela. V roce 1826 jej nový majitel panství Vratislav z Mitrovic pobídl k novým opravám svatostánku, mimo to však také navrhnul, aby se při této příležitosti zbořil poničený ambit. Sychra mu tento krok nedoporučil a hrabě naštěstí nebyl z těch, kteří by své návrhy prosazovali za každou cenu.
I léta po Sychrově smrti přinášela nutnost zajistit alespoň udržovací práce. V roce 1833 vichřice strhla část krytiny ze střechy, roku 1842 po bouřce shořel krov kostela, v roce 1850 uhodil znovu do kostela blesk a shořela opět část střechy. Další opravy rozsáhlejšího charakteru se realizovaly v letech 1857 až 1860 a byly z převážné části financovány majitelem panství Josefem, knížetem z Dietrichštejna. Jejich pokračování, především na ambitu, v roce 1862 již částečně financovala nová majitelka panství Klotylda hraběnka Clam-Gallasová.
Zhruba o dvacet let později byl opět kostel zchátralý a vyžadoval další stavební zásahy. Finanční prostředky na opravy byly tentokrát již částečně doplněny státní subvencí a práce se protáhly až do roku 1903. Netýkaly se ale ambitu, který si musel na opravu ještě počkat. Plánování prací se však tentokrát nemálo protáhlo, a to i z toho důvodu, že v tomto období už do procesu zasahoval stát a instituce památkové péče - tzv. Centrální komise. Proces schvalování tak zdržel opravy ambitu až do roku 1914, kdy naději na jejich zahájení zhatila první světová válka.
Novodobá historie
V poválečných letech 1922 a 1923 došlo pouze k výměně části oken v kostele. Ambit se oprav nedočkal a chátral. Druhá světová válka a léta poválečná znamenaly naprostou absenci oprav a údržby areálu. V roce 1953 se vlastníkem poutního areálu stal stát a současně převzal i povinnost zajistit jeho údržbu. Stavební obnova areálu probíhala až v 70. a na počátku 80. let 20. století. Vzhledem k vývoji teorie památkové péče jako oboru a jejího vlivu na každodenní praxi došlo k přípravě pasportu obnov a postupnému zpracovávání detailních průzkumů a poté projektů k jednotlivým rekonstrukčním zásahům. Hledání autentické stavební podoby a rekonstrukční práce se v některých ohledech neobešly bez odborných chyb a problémy se začaly objevovat i ve sféře personálního zajištění stavebních zásahů. Nové generace řemeslníků postrádaly znalosti a návyky související s původními technologiemi.
V roce 1994 započala příprava podkladů pro žádost o zařazení areálu na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Na sklonku roku 1994 Výbor pro světové dědictví UNESCO schválil zařazení poutního kostela na tento prestižní seznam.
Tato bezesporu významná událost ještě zpřísnila pohled odborné instituce, kterou je Národní památkový ústav, na veškeré dění v areálu kostela. Všechny kroky v oblasti oprav a rekonstrukcí tak musí být nejen dobře zváženy, ale též dokumentovány a prezentovány v tzv. monitorovací zprávě, která je pro památky zařazené na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví každý rok zpracována.
