Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Zelenohorské poutě
Popisy slavných poutí na Zelenou horu najdeme v mnoha pramenech. První taková pouť se na Zelené hoře uskutečnila u příležitosti svěcení kostela dne 17. září 1722. Je zachycena ve spisku tehdejšího sekretáře opata Václava Vejmluvy, Bonifáce Procházky "Eisus Sarae sive gaudia dedicationes ecclesiarum..." a byla vydána rok po této slavnostní události. Poutě se pak ve Žďáru každoročně opakovaly, a to zpravidla v květnu, a probíhaly dle neměnného řádu. Byly velmi oblíbené u prostého lidu i u šlechty, pro kterou tu byl při této příležitosti k dispozici i klášterní areál, kde se zúčastňovala bohatých hostin. Za největší slavnost je považována ta, která se konala v roce 1735 při oslavách pěti století od založení kláštera (rozuměj uvedení mnichů do Nížkova) a zároveň třiceti let opatství Václava Vejmluvy ve dnech 28. srpna až 4. září 1735. Poutím nebyl příliš nakloněn až poslední opat kláštera Otto Steinbach z Kranichštejna. Po zrušení kláštera v roce 1784 poutě na několik let ustaly a obnoveny byly až po opravách kostela, které zajistil v roce 1792 Bonifác Procházka (bývalý cisterciák a jmenovec výše zmiňovaného sekretáře V. Vejmluvy). Je však nutno konstatovat, že se už ani zdaleka nepodobaly dřívějším okázalým barokním slavnostem.
Pro každou z poutí se areál zcela jistě ještě vyzdobil a pro její konání byla později nezbytná také stříbrná procesní socha sv. Jana Nepomuckého. Ta byla zhotovena v roce 1729 pražským zlatníkem a stříbrníkem J. Diesbachem a stála na soklu v podobě hvězdy. Do dnešních dní se bohužel nedochovala.
Poutní cesta začínala u sloupu se sochou sv. Jana Nepomuckého, která se nalézá nedaleko od kláštera. Průvod měl ustálený pořádek. V čele chodívali nosiči s korouhvemi žďárských i poddanských kostelů z celého klášterního panství. Za nimi následovali sedláci z jednotlivých statků a za těmi měly své místo korouhve a představitelé jednotlivých cechů. Dále byla do průvodu zařazena školní mládež, obecní rychtáři, radní, úředníci městští i klášterní a myslivci. Nechyběli zde ani členové žďárského konventu a světští kněží. Další místo bylo vyhrazeno pro hudebníky a nosiče se stříbrnou procesní sochou sv. Jana Nepomuckého. Na konci průvodu pak šel opat se všemi odznaky své funkce a nakonec šlechta.
Poutníci přicházející z údolí viděli nejdříve kříž na špici střechy kostela a posléze spatřili i sochy ctností umístěné nad branami do areálu. Je předpoklad, že v rámci výzdoby areálu byly do hvězd, které byly na plechových obeliscích na střechách kaplí, umísťovány lampy, které tak při slavnostech po soumraku zářily daleko do krajiny. Před kostelem se při poutích mnohdy odehrávala představení se svatojánskými náměty, uvnitř chrámu pak měli poutníci možnost zúčastnit se slavnostních mší a vyslechnout si kázání od nejlepších kazatelů své doby. Slavnosti bývaly dlouhé zhruba týden a domů si poutníci kromě mnohých zážitků odnášeli drobné předměty, které pak doma pečlivě opatrovali. Šlo především o svaté obrázky, ať už na kartonku, či na skle, svíčky, kopie soch, škapulíře a také medaile.
